„Holky vstávejte,“ budil je o půl jedné Sářin otec.
„Hm… Kolik je?“ zamumlala Noel a Sára se na něho jen podívala.
„Půl jedný,“ klidně odpověděl a odešel z pokoje, jelikož věděl, co bude následovat. Noel i Sára se rychle zvedly z postele a blázinec začal. Každá lítala z místa na místo. Až za půl hodiny se obě dvě připravené objevily v kuchyni.
„Dobré ráno,“ pozdravily obě dvě. Klidně si sedly ke stolu a nasnídaly se.
„Holky uniklo mi něco?“ nechápal jejich klid.
„No tak bez snídaně ani ránu… No ale teď už jdeme…. Pa,“ rozloučila se Sára.
„Na shledanou a děkuji,“ zvedly se obě dvě od stolu, a utíkaly na autobus. „Sáro, já se nemůžu dočkat,“ nemohla se uklidnit.
„Noel, ještě si to rozmysli,“ bála se o svou kamarádku. „Koncert bude živě vysílán v televizi,“ upozornila ji.
„Vím a ať to dopadne jakkoliv, je mi to už jedno,“ podívala se do země, aby se nemusela Sáře dívat do očí. Je to moje poslední přání… A to si splním, i kdyby mě měli zabít, pomyslela si.
„Vše ok?“ Noel jen přikývla. Zbytek cesty se holky jen smály a vzpomínaly na první roky strávené spolu. „Jsme tu.“ radovala se Sára a radost se jí ještě znásobila, když před sebou viděla Tomáše s Lukášem. „Ahoj kluci,“ pozdravily je dvojhlasně. „My půjdeme,“ chytla Tomáše za ruku a odtáhla ho pryč.
„Tak co?“ zeptala se provokativně Lukáše Noel. Ten se nenamáhal jí odpovědět a políbil ji. „Budu to brát jako že je vše ok,“ vrátila mu polibek. „Musím se jít přihlásit. Pojď.“
„Vítejte všichni na prvním koncertě the Veronicas v Praze,“ v publikum se ozval ohromný potlesk jejich fanoušků. „Dnes poprvé vyzkoušíme, právě s vámi, naší soutěž. Ten kdo vyhraje, jeho verze písně bude puštěna pět dní poté v rádiu.“
Chvilku všichni blbli společně, ale potom nastal ten okamžik, kdy uvádějící pozval právě Noel na pódium.
„Ahoj, vy jste?“ zeptal se mile uvádějící.
„Noel.“
„Tak Noel, jak jsem se dozvěděl, psala jste text na písničku Forever. Je to pravda?“
„Jistě,“ zamávala hledišti.
„Tak parket je Váš. A Vy přivítejte Noel velkým potleskem.“
„Jdeme na to?“ zeptala se všech přítomných. Oni jí odpověděli potleskem a zvukař pustil melodii té písničky. Noel celá nervózní čekala na tón, kdy měla začít zpívat. Věděla, že zpívat umí, a i věděla jak tenhle večer dopadne.
„I can´t ran away from my bad dream,
I don´t know which way to go,
I don´t know, how we can say,
When we don´t know me.
I don´t knot, how we can this say,
so I hate you in all heart
and I want to bawl this all the time.
You can bawl on me every day,
but you don´t say anything on me,
because you don´t know,
I have this feeling now,
I don´t go even out with you,
with you,
I hate you, when only you see on me."
Poprvé za celou dobu se podívala do hlediště, kde všichni jen hleděli do země. Ať začnou tleskat nebo pískat, znervózňovalo ji hrobový ticho, ale to přerušil jeden kluk, který začal tleskat jako první a z hlediště se ozval bouřlivý potlesk. Dokázala jsem to, pomyslela si.
„Ahoj,“ rozloučila se Noel se všemi jako obvykle.
„Držím palečky,“ ukázala Sára zaťatou pěst. Dneska mi už nikdo náladu nezkazí, pomyslela si cestou domů, při které nepotkala ani človíčka. Před jejich domem se zastavila.
To dokážu, snažila si trochu dodat odvahu. Najednou se prudce otevřely dveře, ve kterých stál její otec. Chytnul ji za vlasy a táhl dovnitř.
„Ty spratku nevděčnej, takhle zostudit celou rodinu,“ vlepil jí takovou facku, až jí vytrhl pramínek vlasů. „Ty mě budeš ignorovat?“ prásknul s ní o zem jako s kusem hadru.
„Ty mě nenávidíš?“ plnou silou ji kopnul do kyčle. Noel sykla bolestí, což ho rozčílilo. „Ty budeš kňučet?“ kopnul do ní ještě jednou.
„Já tě tak nenávidím,“ podívala se mu do očí, které už poté neviděla, jelikož do ní kopal hlava nehlava. Když se vyřval, odtáhl ji do pokoje, kde s ní třískl do postele. „Au…“ brečela Noel. Sebrala poslední síly a došla si pro kabelku. Vytáhla si klíče, kde měla malý nožík. Jako v transu popadla nůž a řízla se do ruky. To nestačí, zaryla tentokrát nůž hodně do hloubky. Myšlenkami nepřítomná se dívala na pramínek krve, který jí stékal po ruce, a tvořila se z něho loužička na podlaze. Sáro přijeď, nechci být teď sama, napsala kamarádce sms, kterou Sára nemohla ignorovat a i s Lukášem jeli k Noel. Když přijeli, Noel už ležela na zemi.
„Noel…Noel…cos to udělala…“hystericky na ni křičela Sára.
„Sáro…“ sebrala poslední síly.
„Noel…“ dala si její hlavu do klína.
„Teď teprve budu šťastná… Nezlob se… Prosím, nebuď na mě naštvaná… Já… Já…musela,“ sotva popadala dech.
„Noel nemluv… pšššš… nejsem naštvaná…“ popadla svůj mobil a zavolala tátovi. „Tati, přijeď, Noel…umírá,“ bez vysvětlování ukončila hovor. Objala svou kamarádku a její slzy stékaly Noel do vlasů. „Noel… vydrž… Vydrž…“ stále opakovala. „Bude to ok, budeš u nás bydlet… Já tě mám přeci ráda…“ brečela stále víc, protože cítila, jak jí těžkne hlava.
„Sáro… jsi jako má sestra… nebreč… muselo se to stát… Miluji Vás…“ povolila stisknutí.
„Noel…nééééééé…“ zakřičeli, což přimělo Sářina otce, aby přidal do kroku. Rychle si kleknul k Noel a snažil se jí nahmatat tep, ale marně.
Jak mám Sáře říct, že umřela, honilo se mu hlavou.
„Ona je mrtvá…“ hlesla Sára a ještě pevněji ji objala. „Noel…Noel…“ opakovala stále její jméno a nemohla věřit tomu, že právě ztratila jakoby podruhé svou sestru. Sářin otec zavolal pohřební službu, která tam byla za pět minut. Lukáš držel Sáru za ruku, ta byla v obětí svého otce a stále víc brečela, ale sám měl co dělat se sebou. „Tati, nechci už žít,“ otočila se k němu zády, aby neukazovala, že stále brečí a snažila se usnout.
Sára seděla u pomníku ještě dvě hodiny po pohřbu. Hleděla na ten datum 30. dubna 2007, ten nejčernější den v jejím životem.
„Noel, nemělo se to stát… Miluji tě,“ zvedla se z trávy, položila růži na pomník a odešla za ostatníma. „Tati pojedeme?“ beze slov ji chytil okolo ramen a odvedl k autu. Před domem na ni čekal Tomáš, Sára prudce otevřela dveře a s bouřlivým pláčem mu padla kolem krku. „Tebe mi poslal strážný anděl… Noel… Ona to věděla…“pošeptala mu a zmizela ve dveřích, přičemž Tomáš ji potichu následoval. Pustila rádio, ve kterém na památku pustili Noelinu písničku. Od té doby každý rok, právě 30. dubna přestávala Sára doufat ve štěstí. Až do dne, kdy se jí ten den narodila o sedm let později dcera… Noel.
Arigato :o)
(Nyoko, 28. 6. 2008 15:22)