Poslední sbohem - 5
15. 8. 2008
Eleně se, i když neměla náladu, koutky úst zvedly do nepatrného úsměvu. Právě se jí podařilo rozesmát upíra, kterého by měla zabít za masakr před čtyřmi lety, ale už jen ta jeho oprsklost a sebedůvěra ji od toho odrazovaly. „Mimochodem…jak Vám posloužila moje dýka?“ zeptala se, i když už odpověď nejspíš znala.
„Řekněme, že její čepel našla svůj cíl,“ odpověděl. Elena se znova pousmála.
„Vy máte vážně zvláštní smysl pro zodpovědnost,“ lehla si.
„Já už odmalička,“ prohodil mimoděk. Nepřestával při tom pozorovat její oči. „Víš, že máš zvláštní oči?“
„Vim…ve dne jsou žlutohnědé a v noci svítí…“
„Jako dvě hvězdy,“ doplnil ji.
„Vy vážně nemáte pud sebezáchovy,“ natočila se na bok a opřela se o levý loket. Deka jí při tom sklouzla k pasu.
„V tvojí přítomnosti nemá pud sebezáchovy nikdo,“ oponoval jí svým argumentem a v duchu zaklel, že zrovna ona musí být jeho nepřítel. Kdyby byla upír, bylo by to něco jiného. Nejenom, že by ji nemusel zabít, ale také by se jí mohl beztrestně dotýkat a líbat ji.
„Proč se vlastně rada drží zpátky? Kdyby jste chtěli, už bych byla dávno mrtvá,“ prolomila ticho a pobaveně sledovala, jak se Enrike probral ze zamyšlení. I tak ji ale vnímal.
„To je sice pravda, ale všichni upíři mají přísný zákaz tě zabít. Navíc Colin porušil slib daný radě, když o sobě celý rok nedal vědět a zatajil tím, že tě našel…podle našich zákonů má totiž právo na pomstu jen ten, komu lovci vyvraždili celý klan a tím dotyčným jsem už čtyři roky já…proto se taky Colin po tom, co dostal kopačky, stáhnul a do teďka ti nezkřížil cestu,“ odpověděl pyšně na její otázku a vstal.
„A Vy místo toho, aby jste mě zabil, tak mě líbáte a povídáte si semnou, jako bych byla jednou z vás?!“ zeptala se rozhořčeně a postavila se. Snad jako by se její lovecká část probudila až teď. Musela být vážně blbá, když mu polibek opětovala. Vždyť on je pyšný na to, že má jako jediný právo ji zabít. Kdyby teď měla v ruce stříbrnou dýku nebo jakoukoli jinou zbraň, byl by už mrtvý.
Enrike se pousmál. Vypadala roztomile, když se zlobila.
„Víš, že ti to moc sluší, když se zlobíš?“ pošeptal jí do ucha, až jí z toho přejel mráz po zádech. Vůbec nepostřehla, že se přemístil k ní. „Jsi naprosto k sežrání,“ dodal ještě, políbil ji a než se po něm stačila ohnat, zmizel otevřeným oknem do nočního San Francisca.
„Do pr…kenní ohrady!“ praštila pěstí do proskleného stolu tak silně, že se skoro rozsypal. „Měla jsem ho zabít už v ředitelově kanceláři,“ vzala si deku s polštářem a šla do pokoje. Rozčílením usnula hned, jak si lehla.
Enrike stál na střeše jejího domu a své smaragdové oči upíral na hvězdnou oblohu. S jeho dlouhými havraními vlasy si pohrával lehký vánek a ve svitu měsíce se mu leskly dva nebezpečně ostré špičáky.
Zamiloval jsem se do lovce mistře… oznámil v duchu mistru svého klanu, který padl před čtyřmi lety v Elenině sídle. Vím, že je to proti pravidlům a zásadám upířího pokolení, ale nemůžu si pomoct…nevím, co mám dělat, dokončil myšlenku mířenou mistrovi a seskočil z domu dolu. Padal volným pádem a vychutnával si krátkodobý pocit volnosti. Až pár metrů nad zemí pád zbrzdil, lehounce došlápl na zem a vydal se do ulic San Francisca.
„Dále,“ odpověděla Elena na klepání a otočila se ke dveřím. Dovnitř vstoupil postarší muž se znakem rodu de la Contense na rameni.
„Dobrý večer lady Eleno…omlouvám se, že ruším…“
„To je v pořádku mistře. Pokud si ale vzpomínám, již x-krát jsem Vám říkala, aby jste mi přestal vykat…a tu lady si taky odpusťte,“ přerušila ho a uraženě si založila ruce na prsa. Mistr rodu de la Contense se začal smát.
„Ano, ano…promiň Eleno, ale musíš uznat, že je poněkud těžké si zapamatovat, komu z našeho rodu mohu tykat a komu ne…přeci jenom náš rod čítá něco přes 400 lovců,“ zvedl ruce na svou obhajobu.
„Omluva se přijímá, ale znova Vám to říkat nebudu…příště Vám to připomene můj meč,“ usmála se. Její oči ale prozrazovaly, že to myslí smrtelně vážně.
„Jistě…“ vrátil jí úsměv. „…jsi stejná, jako Sergio. Kdyby nebyl ve městě pracovně, již před týdnem by mě vyzval na souboj,“ dodal, ale vzápětí mu došlo, co řekl. Elenina reakce na sebe nenechala dlouho čekat.
„Co…co prosím? Sergio je už celý týden ve městě? Proč…proč mi to nikdo neřekl?!“
„Eleno počkej prosím…i kdyby tu Sergio byl, do města sama nesmíš…to přece víš,“ snažil se ji uklidnit. Bez výsledku. Bezmyšlenkovitě vyběhla ze svého pokoje aniž by se obtěžovala obout, převléknou či dokonce ozbrojit. Běžela ven jen v dlouhé sněhobílé noční košilce na ramínka a v průsvitném negližé. „Eleno!!!“ vyběhl z pokoje za ní, ale to už mizela za rohem na konci chodby. „Sakra…to se mi tedy povedlo!“ zaklel nad svou nerozvážností a běžel se situací obeznámit její starší bratry.
„Proč to přede mnou celý týden tajili?“ přemýšlela nahlas a po tvářích jí začaly stékat slzy. Seběhla po schodech dolů do hlavní haly, otevřela vstupní dveře a běžela přes zahradu ven. Nezajímalo ji, že je bosá, když se to tak vezme, skoro nahá, neozbrojená a po západu slunce, zhruba za 45 minut, bude nejsnadnějším cílem pro všechny upíry v okolí. Když už se dozvěděla, že je Sergio ve městě, musela za ním, musela mu konečně říct, co k němu cítí…musela mu říct, že ho miluje.
Sergio de la Contense, její bratranec, byl sice její příbuzný, ale to neměnilo nic na tom, že až Elena dosáhne osmnácti let, tak si ji vezme. Rodu de la Contense se prostě zákony jednadvacátého století netýkaly.
Přesně před měsícem, v den mých šestnáctých narozenin, mi bylo řečeno, že si žádný lovec nikdy nesmí vzít obyčejného člověka. Vždy se sňatek uzavírá mezi dvěma lovci…vždy jen mezi příslušníky našeho rodu. Já si musím vzít tebe Sergio. Je to moje povinnost vůči našemu rodu, přesto mi to nevadí. Naopak jsem za to ráda, tak proč…?! Proč jsi zmizel v půli oslavy? Proč jsi celý měsíc nepřijel? Proč jsi nedal vědět, že jsi ve městě?! plakala. Sídlo svého rodu nechala daleko za sebou. Běžela na vyvýšeninu za městem, na které před pár dny rozkvetly třešně. Bylo to její oblíbené místo. Se Sergiem tam trávila hodně času, proto si byla stoprocentně jistá, že tam bude i teď. Vůbec nevnímala bolest v chodidlech, ani si nevšímala pohledů lidí, kolem kterých proběhla. Myslela pouze na to, že uvidí Sergia.
Vítr mu čechral dlouhé havraní vlasy a své zoufalé smaragdové oči upíral na blížící se západ slunce.
„Proč to tak bolí…proč na tebe musím neustále myslet a přesto ti nedokážu říct, co k tobě cítím? Proč nemám odvahu za tebou jít a říct ti miluji tě…?“ ptal se sám sebe. Odpovědi na své otázky ale znal moc dobře. Bál se, že ho odmítne, že ho nenávidí, protože je její povinnost si ho vzít. Proto odjel hned, jak jí to oznámili, proto se jí celý měsíc neozval a proto si nepřál, aby věděla, že je ve městě byť jenom pracovně.
Na stmívající se obloze pozoroval dovádění dvou ptáků. Vzpomněl si při tom, jak je spolu poprvé seznámili. Bylo mu pět let a Eleně teprve tři. Hodně se styděla a schovávala se za mámu, ale jinak si nenechala nic líbit. Když si ji kvůli její stydlivosti začali dobírat bratři, nerozplakala se, ale vylezla ze svého úkrytu a postavila se před něj. Zhluboka se nadechla, chytla ho za ruku, řekla: „Pojď Sergo,“ a odtáhla ho pryč. Musel se při té vzpomínce usmát. Byla tehdy strašně roztomilá. Ničeho se nebála a za žádných okolností neplakala. Navíc mu s hlasitým „Sergio!“ běžela naproti pokaždé, když přijel.
„Sergio!“ uslyšel její hlas znovu. „Sergio!“ znova a blíž. „Sergio!“ až teď mu došlo, že to není jen výplod jeho mysli a otočil se za hlasem. V ten moment ucítil prudký náraz a pevný stisk okolo pasu. Měl co dělat, aby to ustál. Překvapeně se podíval na osobu, která to zapříčinila.
„Eleno…“ zarazil se. „…co tady…?“ nedořekl. Celá se chvěla. Vždyť ona…ona pláče, problesklo mu hlavou.
„Proč…proč jsi odešel v půlce mé oslavy?“ zeptala se potichu mezi vzlyky. „Proč jsi se celý měsíc neozval?“ položila mu další bolestivou otázku a podívala se na něj. „Proč jsi mi neřekl, že přijedeš?!“ téměř už křičela. Po tvářích se jí koulela jedna slza za druhou.
„Eleno…“ vydechl překvapeně. Na to se jí podlomila kolena a sesunula se k zemi.
„Proč mi tak ubližuješ?“ zeptala se zoufale.
„Eleno…“ klekl si před ni a odhrnul jí vlasy z čela. „…nechtěl jsem ti ublížit…“
„Ale ubližuješ…ubližuješ mi od té doby, co jsi odešel z mé oslavy bez jediného slova rozloučení…chtěla jsem ti toho tolik říct. Celý měsíc se mi vyhýbáš a potom se jen náhodou dozvím, že jsi už týden ve městě. To bolí Sergio…moc to bolí!“ přerušila ho.
„Eleno, já vím, že mě nenávidíš…“
„Ne!“ přerušila ho znova. Sergio jí věnoval nechápavý pohled. „Copak to nechápeš Sergio…? Lásku nelze nenávidět. Copak to vážně nechápeš?!“ poslední větu skoro až zakřičela. Z očí jí vytryskly další slzy. „Miluji tě Sergio…“ podívala se mu do očí. „…pokud si ale nepřeješ mou přítomnost, stačí to jen říct.“
„Hlupáčku…“ setřel jí slzy. „…jak tě to vůbec mohlo napadnout?“ přivinul si ji k sobě. „Věř mi, že si nic nepřeju víc, než být navždy po tvém boku,“ pohladil ji po vlasech.
„Proč jsi tedy…?“ svým nechápavým pohledem vyhledala jeho oči. Nemusela ani dokončit svou otázku. Jediný jeho pohled jí řekl vše, co chtěla vědět.
Zaměstnaní sami sebou si ani nevšimli, že právě zapadlo slunce a vystřídal ho měsíc v úplňku, díky kterému jim začalo na pravém rameni zářit znamení faluny. Právě v tu chvíli se jeden hladový upír rozhodl poctít je svou návštěvou.
Přeskočil z jednoho domu na druhý, tiše, jako pěna se vznesl do vzduchu a s pomyšlením na pomstu se začal snášet na nic netušící pár.
Komentáře
Přehled komentářů
Díky Jeanne... :o) No pokráčko sice nevim, kdy sem přihodim, ale flashbacků si užiješ ještě dost...až ti to bude lézt na nervy... xD ^^
*další, další* ^__^
(Jeanne, 20. 8. 2008 9:51)*nadšená* tohle se ti opravdu moc povedlo... flasback se Sergiem je zajímavej :))) jen ták dál a Jeanne bude spokojená xD
Thanks... :o)
(Nyoko, 7. 9. 2008 9:45)