Mičin nezapomenutelný víkend - 2
17. 5. 2008
„Fuj, pusť mě, ty prase!“ zakřičela tak nahlas, že by to probralo snad i mrtvého. Také Dia, který byl opět začtený do své knihy, to přinutilo podívat se, co se děje.
„To je Miko,“ řekl poněkud překvapeně, ale když uviděl, že ji někdo obtěžuje, jeho překvapený výraz se změnil v zamračený, schoval knihu do batohu a nepozorovaně se přesunul za záda toho kluka. Potom mu poklepal na rameno a jakmile se otočil, dal mu jednu pořádnou pěstí mezi oči, až se mu z toho protočily panenky a spadl na zem. „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.
„Hm,“ přikývla. „Děkuji,“ řekla ještě a zahleděla se do jeho žlutozelených očí, které doplňovaly delší světle hnědé vlasy a zvýrazňovaly tak jeho dokonalé rysy obličeje.
„Myslím, že tohle je tvoje,“ vyndal z kapsy plyšový přívěsek, který ráno našel před školou, zvednul jí ruku a položil jí ho do dlaně.
„To je…Ale kde jsi…?“ vykoktala ze sebe nechápavě a překvapeně se podívala na svou tašku.
„Ráno, když jsi utíkala do školy. Ztratila jsi ho,“ mrknul na ni jedním okem, až cítila jak jí pomalu červenají tváře.
„Díky,“ řekla rozpačitě.
„Není zač. Tak se měj,“ odpověděl a odešel. Miko se za ním chvilku dívala, a potom taky odešla domů. Napsala si domácí úkoly, najedla se a v devět hodin si šla lehnout.
V sobotu se probudila okolo desáté, oblékla si tyrkysové šaty, nasnídala se, vyčistila si zuby a šla se projít. Vzala si s sebou knihu, kterou jí dala máma pro všechny případy a zamířila na své oblíbené místo. Samozřejmě do parku.
Nejprve si myslela, že je to jedna z těch knih „pro dospělé“, a že ji nebude zajímat, ale cestou se do ní začetla. V parku si lehla břichem na trávu a doslova hltala jednu stránku za druhou.
„Hm? Miko jsi to ty?“ uslyšela za sebou známý hlas a zvědavě se otočila.
„Ahoj Dio. Co ty tady?“ usmála se a bylo na ní znatelné, že ho ráda vidí.
„Šel jsem si do parku číst knihu. A vypadá to, že nejsem sám,“ oplatil jí úsměv. „Můžu si přisednout?“
„Samozřejmě,“ odpověděla mu a posadila se. Nějakou chvilku si povídali, když se Dio zeptal, jestli s ním nepůjde na zmrzlinu. „Moc ráda,“ odpověděla a rychlostí světla vyskočila ze země. Potom Diovi pomohla vstát a vyrazili do města. V kavárně si objednali zmrzlinový pohár a seděli tam bezmála čtyři hodiny.
Nikdy se spolu nijak zvlášť nebavili, ale rozuměli si, jako kdyby byli odmalička přátelé a Miko zjistila, že mají hodně společného. Ještě než se rozloučili, pozvala Dia nazítřek k jejich bazénu. Ani nevím, jak to ze sebe dostala, ale Dio souhlasil. Doma se „naložila“ do vany a šla spát. Neměla ani hlad, jak se na zítřek těšila a usnula s úsměvem na tváři.
Dio přišel přesně v jednu hodinu, jak bylo domluveno, takže stihla připravit nějaké občerstvení a také se převléknout do plavek. Nutno podotknout, že byl poněkud zaskočený, když otevřela dveře a na sobě měla jen černé bikiny.
„Pojď dál,“ usmála se, zavedla ho k bazénu a šla do kuchyně pro pití. Když se k němu vrátila, už měl na sobě plavky. Podala mu skleničku s džusem, svoji položila na stolek vedle lehátka a skočila do vody.
Jakmile si ji Dio přiložil k ústům, postříkala ho vodou od hlavy až k patě a nemohla zadržet smích. To ale nevěděla, že si to nenechá líbit. Položil skleničku na stolek, šibalsky se usmál a skočil za ní. Miko se mu s hlasitým smíchem snažila uplavat, ale nemělo to cenu. Byl rychlejší. Chytil ji za ruku, přitáhl si ji blíž a tak, aby jí neublížil, ji potopil pod vodu. Dováděli doslova jako malé děti a oba se královsky bavili. Asi v šest hodin ho nechala osprchovat a obléknout a doprovodila ho ke dveřím.
„Děkuji ti za krásný den,“ řekla s nádherným a od srdce jdoucím úsměvem.
„Ne. To já bych měl poděkovat,“ řekl upřímně, po čemž nastalo hrobové ticho. Asi po minutě trapného ticha udělal Dio něco nečekaného. Pomalu svůj obličej přiblížil k jejímu, a když viděl, že se nebrání něžně ji políbil. „Uvidíme se zítra ve škole,“ usmál se, ještě jednou ji políbil a odešel.
Těsně po jeho odchodu přijeli Mičiny rodiče, a když ji viděli stát mezi dveřmi, podívali se stejným směrem jako ona. Dia bylo ještě vidět, takže jim hned všechno došlo a s úsměvem vešli dovnitř. U večeře jim Miko vše dopodrobna převyprávěla. Potom se vysprchovala a šla si lehnout.
„I malá opomenutá jiskra může vyvolat velký požár,“ doznívala jí v hlavě tátova slova a s nimi také usnula.
Téměř???
(Nyoko, 14. 8. 2008 8:31)