Kouzlo mlhy
Když ráno otevřel oči, nejraději by je okamžitě zase zavřel. Za oknem bylo šero a šílená mlha. S nechutí vylezl z postele, osprchoval se a s loupákem v ruce vyrazil.
Matné postavy kolem něj se pohybovaly nehlučně a přízračně jako duchové. Nikdo moc nemluvil, a pokud ano - tou hustou mlhou zvuk pronikal jen tlumeně. Pocit neskutečna se prohluboval.
Sklonil hlavu a šel dál...(r)
Mnoho lidí kolem něj spěchalo do práce, škol a bůh ví, kam ještě. On byl jedním z nich. Jako tělo bez duše se prodíral přeplněnými ulicemi a snažil se kvůli husté mlze nesejít z cesty. Ještě, aby přišel pozdě, to by mu šéf dal. Už v tuto chvíli bylo pro něj úterní ráno utrpením. Ranní chlad druhého listopadového dne se mu vkrádal pod kabát. Pravá ruka nedobrovolně opustila příjemně vyhřátou kapsu a límec si přitáhnul blíž ke krku. Od úst mu s každým výdechem stoupal obláček páry.
"Jakoby snad té mlhy už nebylo dost...," pomyslel si. Ještě jí musí on přispívat svým dílem. Aniž si to uvědomil, zastavil se před velkou konstrukcí staré železné brány. Zíral na ni s úctou v očích. To černé monstrum vedlo na posvátnou půdu zemřelých.(n)
Ačkoliv měl jít dál, aby dorazil včas, neodolal a vstoupil. Tady byl klid. Ticho umocněné mlhou v těchto místech bylo téměř magické. Poddal se té atmosféře a pomalým krokem se vydal do uliček mezi pomníky. Jednotlivá jména mu nic neříkala a ani to nepotřeboval. Stačil ten pocit... setkání živého s mrtvými. Jako by vstoupil do jiného světa. Zvláštní ovzduší toho místa ho pohltilo.
Pak si všimnul, že tam není sám, jak se původně domníval.(r)
Otočil se. Z mlžného oparu se začala vynořovat tajemná postava. Zpočátku bylo téměř nemožné rozpoznat, jestli stinná silueta patří muži nebo ženě. Ale stačilo pár okamžiků a bezpečně rozpoznal ladné ženské křivky. Dlouhé plavé vlasy jí splývaly přes ramena do pasu a sametovou křídově bledou pleť rozsvěcely její kouzelné oči. Svůj pohled upírala kamsi do jeho nitra. Byl jí očarován. Čím však byla blíž, začínal si všímat podivností. Ač bylo bezvětří, její šaty zvláštně vlály. Ne jako při chůzi. Bylo to možné? Ona snad... plula vzduchem?(n)
Zůstal stát. Dívka se pohybovala jeho směrem a usmívala se. Čekal, co se stane. To přízračné stvoření byla snad zhmotněná mlha.
„Ahoj." Pronesl zkusmo, jenže bílý opar jeho hlas pohltil ještě dřív, než stačil doznít. Dívka jej však slyšela, protože zvedla ruku na pozdrav a něco pronesla. Neslyšel... Zatracená mlha! Proběhlo mu hlavou.
„Musíte víc nahlas, nerozuměl jsem."
Dívka jen pokývla, ale už nepromluvila.(r)
"Proč mlčíte?" zeptal se. Svojí otázkou narušil to posvátné ticho okolo.
Najednou se něco změnilo. Jeho hlas se od kamenných náhrobků odrážel v ozvěně. Neodezněl však jako každý zvuk do ztracena, ale stupňoval se. Byl čím dál tím hlasitější a nahlodával ho zevnitř. Trhalo mu to uši. Reflexivně si je zacpal rukama. Nepomohlo to. Ten zvuk ho dostal do kolen. A ona tam jen tak stála a usmívala se. Jakoby mu říkala: "Nebraň se tomu." Pohledem ho přímo lákala k sobě. Natáhla k němu svou bělostnou dlaň. Podíval se na ni zvláště zastřeným pohledem a zdvihnul k ní ruku. Zbýval jen kousek, ještě kousíček a dotkl by se jí. Jen kousek stačil, aby jí navždy podlehl.
"DOST!" V dálce se ozval čísi výkřik.(n)
Strnul. Udiveně se rozhlédl. Odkud ten výkřik zazněl? Pocit opojení z něj pomaličku prchal jako dým z vonné tyčinky. Pohlédl na dívku. Už se neusmívala. Naopak. V bělostném krásném obličeji teď měla výraz rozmrzelosti a nádherná ústa vztekle stažená. Ruka jí klesla k boku...
„Co tady děláte?" ozvalo se mu za zády.
Otočil se. Ten stařík nebyl větší než odrostlé dítě a teď na něj hleděl s údivem.
„Vždyť je ještě zavřeno." Prones zvučným hlasem.
„Ale... Brána byla dokořán."
„V tuhle dobu? Co vás nemá?"(r)
V hlavě měl zmatek. Přece se mu to nezdálo.
"Jak bych se sem jinak dostal?" zeptal se s jistou dávkou ironie v hlase. Muž jeho otázku přešel bez povšimnutí.
"Tady nemáte ještě co dělat!" mírně se na něj osočil. Chytil ho pod paží a pomohl mu vstát. Na jazyk mu přišla námitka, ale nestačil ji vyslovit. Z kapsy kalhot se mu začala linout hudba.
Oba muži leknutím nadskočili. Ani se nemusel dívat na display, aby zjistil, kdo mu volá. Kouzlo celé atmosféry se nenávratně vytratilo. Podíval se na místo, kde ještě před chvílí stála dívka. Bylo prázdné, jen ten stařík na něj netrpělivě upíral svůj nazlobený pohled.
"Už jdu," řekl poraženě. Zvedl ještě stále zvonící telefon a zamířil zpět k bráně.
"KDE SE SAKRA FLÁKÁŠ?!" Šéfův křik mu div neutrhl ucho. Podržel telefon v bezpečné vzdálenosti od svých citlivých ušních bubínků a ještě naposledy si prohlédl tu posvátnou půdu zemřelých.
Mlha se pomalu rozplývala a na obloze vysvitly první paprsky slunce. (n)
:))
(Jeanne, 10. 4. 2011 10:21)