Kouzlo Elfské říše - 7. část
4. 1. 2011
Adien
O den zpět
Tahariel stál jako opařený, když Lemaliel pohltila tma potemnělých ulic. Chvíli mu trvalo, než vstřebal všechny ty informace, ale nakonec se přeci jen vzchopil a vyběhl do druhého patra zbrojnice, kde měli s Tessielem zařízený byt. Mladý elf s havraními vlasy ještě spal jako zabitý, proto byl nucen ho ne moc šetrně vzbudit.
„Vstávej, synu!“ zatřásl s ním, jakoby z něj chtěl vytřást duši a přesunul se k truhle s věcmi.
„Otče…? Co se…?“ ještě ani nerozlepil obě oči a už mu na hlavě přistály kalhoty s tunikou, které po něm Tahariel hodil.
„Na otázky bude čas později. Okamžitě se oblékni, sežeň všechny muže, které budeš moci, a osedlejte koně. Až s tím budeš hotov, sejdeme se všichni u tajného východu z města,“ dával mu instrukce mezi balením potřebných věcí. „Jo, a pokud možno, nenápadně,“ dodal s vážnou tváří, když už se Tessiel chystal vyjít ze dveří. Ten se zastavil a podíval se do smrtelně vážné tváře svého otce. V jeho nebesky modrých očích se zračil vztek, nenávist a…strach. To Tessiela poněkud vyděsilo a zarazilo zároveň. Ještě nikdy v životě v jeho očích neviděl strach…nikdy. U Amtela, co se tady děje? Ztěžka polknul, přikývnul svému otci na srozuměnou a vyběhl ze zbojnice jako neřízená střela. Bral dům od domu a každého vojáka, kterému nakázal si sbalit nejdůležitější věci, posílal rovnou do stájí, aby se nezdržoval. Jak řekl jeho otec: Na otázky není čas! Jemu samému se ale v mysli honila jedna otázka za druhou, až si chvílemi myslel, že se mu z toho rozskočí hlava.
Co se stalo?
Proč byl otec tak rozrušený?
Co způsobilo tu paniku, kterou jsem zahlédl v jeho očích?
Na co tolik vojáků?
Ať se však snažil sebevíc, nenašel jedinou kloudnou odpověď. Nakonec toho nechal a dokončil úkol, kterým ho Tahariel pověřil. Když si byl jist, že poslal do stájí posledního muže, vydal se tam sám a za zmatených pohledů již plně ozbrojených vojáků si osedlal svého koně Zinziho. Jakmile byl i s tímto hotov, dal povel, aby se všichni, pokud možno co nejtišeji a nenápadně, přesunuli k tajnému východu z města, kde už na ně čekal jejich velitel se svým koněm po svém boku.
Taharieli spadl obrovský kámen ze srdce, když viděl přicházet svého syna se zástupem plně vyzbrojeného královského vojska s koňmi.
„Výborně, synu,“ poplácal ho uznale po rameni a pokynul mužům, aby vešli do tajných chodeb. Nehodlal tu čekat už ani o minutu déle. Jeden po druhém, ač velice zmateni nastalou situací, mizeli jezdci i s koňmi v temných chodbách, které ústily přímo pod horou, na které bylo město postaveno. Jako poslední šel samozřejmě velitel, který celou dobu dával pozor, jestli je nikdo nevidí. Jakmile vešel dovnitř, zatlačil kámen ve stěně a zem se za nimi zavřela, jakoby tam nikdy předtím žádný vchod do tajných chodeb ani nebyl. Za světla louče se pak naučenou cestou dostal ke své družině. Naštěstí měl mapu chodeb bezpečně uloženou v hlavě, jinak by se v té změti chodeb dočista ztratil. Spíš než tajný východ to připomínalo bludiště, ale on moc dobře věděl, že to bylo jen bezpečnostní opatření proti případným vetřelcům, stejně jako skála, která se za ním zavřela, jakmile byl venku.
„Teď mě všichni dobře poslouchejte!“ upoutal na sebe pozornost všech přítomných poté, co nasedl na svého koně. „Strašná událost mě donutila udělat jistá opatření, kvůli kterým jsem vás všechny svolal. Přesuneme se okamžitě do vzdáleného útočiště. Až tam dorazíme, všechno se dozvíte.“ Po udělení instrukcí rozdělil muže do dvou menších skupin, aby nebyli tak nápadní. Jednu vedl Tessiel a druhou on sám. Oni jediní totiž věděli, kde se jejich úkryt nachází. Oni a členové královské rodiny, kteří byli, až na princeznu, aniž by to kdokoliv z nich tušil, mrtví. Každá skupina se vydala jiným směrem, aby za sebou nezanechali příliš mnoho stop, kdyby přeci jen někdo přišel na to, že tudy odjeli. Díky neprostupným korunám stromů se nemuseli bát, že by je někdo z městských věží mohl zahlédnout. Byli dokonale skryti.
Tessiel vedl svou skupinu západně od města a co chvíli ji stočil jiným směrem. Jednak proto, kdyby se je někdo rozhodl sledovat a jednak proto, aby si vojáci nezapamatovali cestu zpátky pro případ, že by ve svých řadách měli zvěda. Jeli po vyšlapaných cestách i po naprosto nepoužívaných stezkách. Za vděčného mručení svých mužů i párkrát zastavil kvůli přestávce, aby si odpočinuli nejen oni, ale i jejich koně. Když pak k odpoledni znovu zastavili, aby se najedli, pár elfů už to nevydrželo. Byli zmatení z náhlého odchodu a ještě víc jim lezlo na nervy, že jim nikdo neřekl ani slovo na vysvětlenou. Po chvíli dohadování, se jeden z nich zvedl a přešel k Tessielovi, který kousek dál od nich ležel opřený o kmen stromu a pohroužen do svých vlastních myšlenek sledoval ptáky, hrající si v korunách.
„Co se děje?“ zeptal se právě příchozího, aniž by se na něj podíval. Ten se ani nedivil, že o něm ví, i když jeho chůze byla tichá jako krok kočky. To by nesměl být synem Tahariela. Chvíli přemýšlel jak zformulovat otázku, aby to nevypadalo, že je neuctivý, ale pak se na to vykašlal a řekl to tak, jak mu to zrovna přišlo na jazyk.
„Řekl bys nám, sakra, co se stalo? Vytáhli jste nás časně z rána od rodin, z města jsme odešli tajnou chodbou jako zloději a už několik hodin nás vláčíš po lesích bez jediného slova vysvětlení. Chceme vědět, o co tady jde!“ Mluvil skoro jedním dechem, jak byl rozčilený, a když skončil, zabodl svůj pohled do Tessielových jantarových očí, které na něj v polovině jeho proslovu upřel. Blonďák čekal na odpověď, která ne a ne přijít. Jen tam tak na sebe hleděli a mlčeli. Nakonec se Tessiel s povzdechem zvednul a stoupl si naproti němu, aby mu mohl pravou ruku položit na pravé rameno.
„Věř mi, Adiene. Nevím toho o nic víc, než vy,“ odpověděl mu konečně na jeho otázku a přátelsky se na něj usmál. Snad aby nebylo poznat, jak moc je z toho všeho zmatený. Adien však v jeho očích zahlédl obavy. To už ale Tessiel odcházel k ostatním vojákům. „Měl by ses najíst, příteli. Za chvíli vyrážíme,“ upozornil ho ještě, ale už se na něj neotočil. O pár minut později už byli zase v sedlech. Tentokrát stočil koně na severozápad a tento kurz udržoval až do chvíle, než dorazili do cíle. Zastavili na místě, které se nijak nelišilo od ostatních částí lesa. Všude stromy a nic, co by připomínalo nějaký kryt, kde by se schovalo menší vojsko, čítající kolem dvou set mužů. Elfí národ sám o sobě byl velice početný. Ze všech měst by vytvořili obrovskou armádu, kdyby to bylo nutné. Koneckonců i ženy uměly zacházet se zbraněmi. Avšak v královské gardě byli jen ti nejlepší z nejlepších, kteří měli tu čest učit se od mistra Tahariela. Muži z Tessielovy skupiny už si začínali myslet, že budou tábořit v otevřeném prostranství, když se kmen jednoho z nejmohutnějších stromů otevřel po tom, co Tessiel otočil jednou z jeho větví. Chodba, osvětlená loučemi, vedla pod zem.
„Slyšel jsem o tom, že elfové jsou s lesy spjati, ale tohle by mě ani ve snu nenapadlo,“ neodpustil si poznámku překvapený Adien. Tessiel se musel usmát jejich překvapeným výrazům. On sám na to koukal s vykulenýma očima, když mu to otec ukázal.
„Tohle je jediná věc, o které vím víc, než vy. Teď dovnitř, rychle!“ zavelel jako rodilý vůdce. Nikdo nemohl nic, než udělat to, co jim řekl. Sesedli z koní a jeden po druhém zmizeli v podzemí. Tessiel ještě překontroloval okolí, než se za nimi vydal. Hned na to zapnul spouštěcí mechanismus a kmen se za ním opět zavřel. Chodba je zavedla do rozlehlých stájí, kde odsedlali své koně a společně se přesunuli další chodbou do místnosti, která měla sloužit nejspíš jako jídelna, soudě podle stolů a lavic, jež zabíraly téměř celé prostranství. Co je překvapilo ještě víc, byly pece, sloužící k upečení chleba a četné spíže plné jídla. Také pokoje, které jim Tessiel ukázal. Dokonce velká místnost, sloužící jako umývárna a menší kovárna nechyběla. Bylo to takové malé podzemní město. Byli dostatečně hluboko, aby je nikdo nenašel a aby stromům nepoškodili kořeny. Strop byl pevně podepřen, takže nehrozilo zasypání a zároveň jim tam zavedenými průduchy proudil čerstvý vzduch. Ten, kdo to stavěl, musel být génius. Skončili s prohlídkou právě ve chvíli, kdy dorazila i druhá skupina v čele s Taharielem, který jim měl celou situaci osvětlit. Nutno podotknout, že byli všichni zvědavější než malé děti, očekávající novou pohádku.
Tahariel byl rád, když konečně dorazili na místo určení. Viděl na svých mužích tu zvědavost a nejistotu, která se jim odrážela v očích. Ne nadarmo se říká, že oči jsou oknem do duše. A v těch jejich mohl číst jako v otevřené knize. Očekávaná reakce na podzemní úkryt se dostavila, což ho trochu pobavilo, když si vzpomněl, jak na to reagoval Tessiel…úplně stejně. Zavedl je do jídelny, kde na ně již čekala druhá skupina. Usmál se na svého jediného syna, který ho s otevřenou náručí vítal. Oba byli rádi, že se tam všichni dostali bez potíží. Nejprve se ubytovali. Tessiel s Taharielem měli pokoj společně, ostatní se rozdělili do pokojů po pěti. Nakonec se znovu sešli v jídelně, kde každý dostal svůj příděl jídla. Ostatně, už byl čas večeře. Nikdo ani nedutal, jak očekávali, že jim velitel konečně poví, proč tohle všechno podstupovali, navíc pod přísným utajením. Ten chvíli jen seděl u stolu, na který bylo vidět z celé místnosti, s Tessielem po pravé ruce, přežvykoval kus chleba s masem a zamyšlený pohled upíral na dřevěnou desku stolu. Nakonec se pořádně napil vody z poháru, který měl před sebou a postavil se, očima těkajíc z jednoho muže na druhého a zase zpátky. Nejprve jen vysvětlil, jak to tam bude chodit a rozdělil služby. Poté se odmlčel a odkašlal si, jak se mu najednou udělal nepříjemný knedlík v krku. Znovu se tedy napil a zhluboka se nadechl, aby zklidnil své zběsile bušící srdce.
„Teď by bylo na místě, kdybych vám konečně vysvětlil, o co jde,“ promluvil po chvíli, kdy onen knedlík z části zmizel. „Je to dost špatná zpráva, která asi nenechá jediného z vás chladným. Já sám, když jsem se to dozvěděl, byl jsem v šoku. Jen při té představě se mi ježí chlupy na rukách a vaří se mi krev v žilách. Při vzpomínce na její zarudlé oči od pláče ve mně roste vztek s nenávistí a nejraději bych těmahle rukama chytil krk toho hajzla a pomalu ho stiskl, až by mu lezly oči z důlků,“ svíral ruce ve vzduchu, jakoby opravdu někoho škrtil a kdyby ho Tessiel nechytil za zápěstí, nejspíš by si ani neuvědomil, že se nechal unést svými emocemi. Podíval se do uklidňujících očí svého syna a povzdechl si. „Omlouvám se, nechal jsem se unést,“ řekl rychle na svou obhajobu a ještě tišším hlasem než předtím pokračoval. „Je mi velice líto a hlavně nesmírně nepříjemné, že to musím oznamovat já a za takové situace, ale…dnes ráno Dariel, králův rádce, zavraždil a přisvojil si moc královské elfské rodiny. Jediná princezna to přežila. A ta se teď s omezenou mocí skrývá před tím vlastizrádcem a vrahem, proti kterému teď nic nezmůže ani ona, ani my…A nám nezbývá nic jiného, než čekat na nějaké zprávy od ní,“ ke konci se jeho hlas stal sotva slyšitelným a nebýt toho, že elfové mají citlivý sluch, nikdo by mu nerozuměl ani slovo. Tahariel se zničeně svezl zpátky do židle a schoval obličej do dlaní. Tak hrozně se mu chtělo brečet. Takový smutek ještě nezažil, pokud nepočítal smrt své milované ženy. V Tessielovi by se v ten moment krve nedořezal, když slova jeho otce dolehla k jeho uším. Vytřeštěně zíral na hromádku neštěstí před sebou, jakoby doufal, že se zase postaví a řekne, že to byl jen špatný vtip. Toho se však nedočkal. Celou místností se neslo hrobové ticho, jak všichni vstřebávali šokující informace. Nikdo z nich nebyl schopen pohybu a nebýt toho, že už dojedli, absolutně by je na jídlo přešla chuť. Všemi hlavami se nesla jediná myšlenka…ZABÍT…zabít toho zrádce, který připravil elfskou říši o panovníky.
Komentáře
Přehled komentářů
jé Jeanne to je milý, že jsi sem zabloudila =o) dlouho jsem tě "neviděla" =o) mimochodem jak jdou maturitní otázky? Taky jsem si všimla, že si nová členka PP,vítej v rodince =oD...na pokráčku se pracuje, jen vždycky když něco napíšu, tak se mi to nelíbí a skončí to všechno pod těžkou jízdou Backspace ^^
co se tý přímý řeči týče, píšu na jednotlivý řádky jiný postavy...takže když jedna postava za sebou mluví třeba třikrát, tak je to v jednom odstavci ^^ to je můj styl, i když je to asi trošku nepřehledný =o)...každopádně díky za komentář =o) další díl věnuju tobě a anitě ;o)
Další! :)
(Jeanne, 6. 4. 2011 18:10)
Jako vždy velmi, velmi pěkné!:)) Moc se mi to líbí, jne mě mrzí, že jsem se k tomu dostala až teď - jsem teď myšlenkama úplně někde jinde. Jen tak tak stačím psát ty moje...srandičky.
Doufám, že honem rychle dopíšeš pokráčko, děvče!:)
Jen bych psala přímou řeč na zvláštní řádky - je to přehlenější a působí to líp ;))
I want some more (!)
(Anita, 14. 1. 2011 21:56)Ještě! Ještě! Ještě! *skáče do vzduchu jako malé dítě dožadující se bonbónů* ^^
...
(Luna, 12. 4. 2011 9:33)