Kouzlo Elfské říše - 5 část
15. 2. 2010
„Ceannaire, rychleji! Dohánějí nás!“ Malá holčička se držela v sedle majestátného koně jako klíště a povzbuzovala ho k rychlejšímu tempu už tak rychlé jízdy. Vítr ji šlehal do roztomilého obličejíčku a zanechával na jejích lících stopy červeně. Z rychlé jízdy se jí uvolnila stuha ve vlasech a její dlouhé zlatavé kadeře se neposlušně rozlétly do všech stran. Stuha putovala po větru k druhému jezdci, který jim byl v patách. Chlapec o dva roky starší než dívka ji pohotově zachytil za jízdy pravou rukou a snažil se malou jezdkyni dohnat. Zinzi pod ním podrážděně zafrkal, když ho kopl do slabin, aby ještě zrychlil. Obyvatelé města pomalu nestačili uhýbat, když se oba jezdci prohnali městem. Dívčin smích se rozléhal ulicemi. Smála se chlapci, který ji stále nemohl dohnat. Potom jí ale úsměv zmrzl na tváři, když se z pravé uličky z ničeho nic vynořil vůz plně naložený různými zbraněmi, které putovaly z kovárny do královské zbrojnice. Chlapec ze strachu o dívku vykřikl vyděšeně její jméno a prudce zastavil svého koně.
„Ceannaire pozor!“ vykřikla dívka polekaně.
„Drž se!“ dostalo se jí odpovědi od jejího věrného přítele. Dívka se přikrčila blíž k jeho šíji a křečovitě sevřela své drobné ručky kolem jeho krku. Svá stříbřitá očka ze strachu zavřela a schovala si obličej do jeho husté bílé hřívy. Cítila, jak se svaly mohutného zvířete napnuly, když se těsně před vozem odrazil. Nechtěla se podívat co se děje, ale zvědavost ji nakonec přeci jen přemohla, když se z davu vyděšených přihlížejících ozvalo přidušené zalapání po dechu. Vykoukla zpoza bílé hřívy koně právě ve chvíli, když Ceannaire letěl přes vůz. Oči se jí rozzářily překvapením a okouzlením. Celou situaci vnímala jakoby zpomaleně. Připadala si, jako by letěla. Byl to pro ni úžasný pocit. Ceannaire se ladně přenesl přes vůz a s přehledem doskočil zase na pevnou zem.
Lemaliel se potěšeně usmála, když se přenesly přes stráže, skoro jako by měl Ceannaire křídla. Jeho kopyta jen o pár milimetrů minula hlavy ovládaných vojáků, kteří se přikrčili, jakoby snad měli vlastní vůli. Ceannaire hrdě zafrkal, jakmile ladně doskočil za zády vojáků, kteří se z prvotního šoku vzpamatovali, až když už byl vidět jen vzdalující se zadek koně.
„Jsem ráda, že se ta léta nepodepsala na tvé kondici, starouši,“ rýpla si do něj Lemaliel s potutelným úsměvem. Vždycky ho ráda pošťuchovala, protože věděla, že se snadno urazí. Jeho reakce, kterou Lemaliel očekávala, na sebe nenechala dlouho čekat.
„Tseh,“ odfrkl si uraženě. Prý starouši. „Říká ta, které je 216 let,“ oplatil jí stejnou mincí.
„Jenže tobě je šestkrát tolik, starouši,“ zareagovala pohotově. Ceannaire poraženě zafrkal. Nemělo smysl se s ní hádat. Byla tvrdohlavá jako mezek a vždycky musela mít poslední slovo.
„Když už jsme u toho věku, všechno nejlepší, princezno. Pokud se nepletu, pak máš dnes narozeniny,“ promluvil znenadání. Lemaliel v sedle zkoprněla, jakmile k ní dolehla jeho slova. V ten moment by se v ní krve nedořezal. Na mysli jí vytanul obraz jejích mrtvých rodičů, kteří byli ještě včera plní života. Z očí se jí spustil nový příval hořkých slz, které si probojovaly svou cestičku přes líce na bradu a odtud skanuly na Ceannairovu šíji. Ten se oklepal, když si uvědomil, co se děje. „Ty pláčeš, princezno? Proč?“ zeptal se zmateně. Přeci jí jen popřál vše nejlepší. Dělal to už tolikrát a nikdy ji to takhle nedojalo. Něco mu ale říkalo, že to nejsou slzy dojetí. Hodnou chvíli mu neodpovídala. Jen se brouzdala svými vzpomínkami na chvíle strávené se svými rodiči. Jak se spolu smály, jak jí otec káral za skopičiny, které prováděli s Tessielem, když je spolu ještě nechali hrát, jak společně jezdili na projížďky po říši a spoustu dalších. Po chvíli tíživé ticho protnul Lemalielin roztřesený hlas.
„Už nikdy přede mnou nezmiňuj mé narozeniny. Od dnešního dne je neslavím,“ odpověděla mu smutně na jeho předchozí otázku. Vzpomněla si, že mu slíbila vysvětlení toho náhlého odchodu, až budou v bezpečné vzdálenosti od města. „Dariel zavraždil mé rodiče…dnes ráno,“ řekla stručně, aby vysvětlila její rozhodnutí neslavit narozeniny. Tohle slovo pro ni od dnešního rána přestalo existovat. Ceannaire zůstal strnule stát na místě, na kterém se právě nacházeli. V duchu si přebíral Lemalielina slova, jestli správně rozuměl tomu, co právě řekla. Byl v šoku. Popravdě měl už nějakou dobu podezření, že s Darielem není něco v pořádku, ale vraždu by do něho neřekl.
„Ta odporná bezpáteřní krysa,“ neudržel své popuzení na uzdě. Ač zastával názor, že příslušník vznešené krve by takto mluvit neměl a Lemaliel vždy za podobná slova káral, v tomto případě mu takovéto označení přišlo ještě slabé. Nemusel se ani ptát, proč to udělal. Sám dobře věděl o starých spisech i o tom, co se v nich psalo. Měl sto chutí se obrátit a vyřídit si to s tím podlým zrádcem, ale oba v tu chvíli zaslechli dusot kopyt. Nemuseli se ani otáčet, aby věděli, že to jsou vojáci, které za nimi poslal Dariel. Lemaliel se podrážděně zamračila.
„Ceannaire!“ neměla zapotřebí říkat mu, co po něm chce. Rozuměl jí velice dobře i beze slov. Zafrkal a rozeběhl se tryskem vpřed. Byl nejrychlejším koněm z celého královského stáda. Ani jeho prvorozený syn Zinzi nebyl tak rychlý jako on, proto si byl jistý, že jim snadno utečou. Hnali se po lesní cestě s nejméně dvaceti vojáky v patách, když Lemaliel uznala, že je čas se ztratit. Stočila Ceannaira do lesů, které pokrývaly téměř celou plochu elfské říše, kam jen oko dohlédlo. Místy je protínala řeka, která se na západě měnila ve vodopád a následně tvořila velké jezero.
Jindy poklidný chod lesa narušila kopyta jednadvaceti koní, kteří se jím prohnali. Všechna zvířata se schovala do svých skrýší, aby s jezdci, nedej bože, nepřišla do styku. Ptáci přestali zpívat a dokonce i jindy pilní mravenci zanechali své práce a utíkali se schovat do svého království z hlíny a jehličí. Lemaliel měla před ostatními jezdci velký náskok. Když zasvětila svého čtyřnohého přítele do svého plánu, ten zastavil, nechal ji slézt a utíkal dál. Lemaliel se chytila nejnižší větve nejbližšího stromu a obratně se vyšplhala do koruny, kde jí nebylo odnikud vidět. Vojáci se pod ní prohnali a ona zůstala bez povšimnutí, přesně jak plánovala. Mezitím Ceannaire překonal vzdálenost nejméně dvou kilometrů od místa, kde zanechal svou společnici a zastavil. Podle plánu čekal na své pronásledovatele, kteří se vzápětí objevili mezi stromy a zastavili své koně asi deset metrů od něj. Překvapeni a znepokojeni, že princeznu nikde nevidí, slezli ze svých koní a jali se prohledávat okolí, čehož Ceannaire využil, aby svým potomkům, na kterých vojáci přijeli, osvětlil situaci. V tuhle chvíli si říkal, že je výhoda, když zvířecí řeči nerozumí nikdo jiný než Lemaliel, i když jindy byl opačného názoru. Byl spokojen, když se všichni jeho potomci otočili a bez svých jezdců zamířili zpátky do města, kde měli uspořádat vzpouru královského stáda. Přeci nebudou sloužit zrádci. Vojáci, kteří doposud hledali známky princezniny přítomnosti, se otočili za hlukem. Až pozdě si uvědomili, že jejich koně vzali roha a odsoudili je tak k úmorné cestě pěšky zpátky do města. Dali se do jejich stíhání, ale už byli pryč. Ceannaire posměšně zafrkal nad jejich inteligencí a vydal se tam, kde zanechal svou jezdkyni. Už byl skoro na místě, když mu někdo skočil na záda. Ani se nemusel otáčet, aby se dozvěděl, kdo to je. Byla to Lemaliel. Mrštně jako veverka seskočila ze stromu rovnou do sedla.
„Úkol splněn, princezno,“ informoval jí pyšně.
„Vždycky jsem věděla, že je na tebe spoleh,“ poplácala ho pochvalně po krku. „A neříkej mi princezno,“ napomenula ho vzápětí. Nechtěla myslet na minulost. Její myšlenky byly už tak plné touhy po pomstě a vzpomínky jen vyvolávaly ještě větší bolest. „Doufám, že jsou Tahariel a ostatní v pořádku,“ řekla mimoděk při myšlence na Tessiela. Nesnesla by pomyšlení na to, že si z nich Dariel udělal svoje loutky. Že to řekla nahlas, si uvědomila, až když jí Ceannaire odpověděl.
„Budou v pořádku. Tahariel i jeho syn se o sebe dokáží postarat. A o ty, kteří prošli jejich výcvikem, si starosti také dělat nemusíš.“
„Asi máš pravdu,“ přitakala neurčitě.
Jeli bez přestávky až do pozdního odpoledne. Za tu dobu si Lemaliel ani nevzpomněla na to, že by měla hlad či žízeň. Až když se k večeru zastavili, aby se utábořili, uvědomila si své vyprahlé hrdlo, svírající se žaludek a rozpraskané rty. Byla dehydrovaná a hladová. Dřív, než se stačila svézt ze sedla na zem, ji Ceannaire dovezl k malému lesnímu potůčku, který díky svému dobrému sluchu zaslechl. Lemaliel ho vděčně poplácala po krku, s námahou přehodila nohu přes jeho zadek a po kolenou, na které dopadla, když z něj slézala, se doplazila k onomu vodnímu toku, který se tam tak příhodně nacházel. Oba vděčně polykali doušky životadárné studené vody, jako by se už týdny ploužili po souši. Když doplnili potřebné tekutiny, Lemaliel ještě nabrala vodu do čutory a opláchla si obličej. Ani si neuvědomila jak, pohroužila se zase hluboko do svých vzpomínek, které jí způsobovaly tu hroznou bolest. Ceannaire si nemohl nevšimnout jejího chování. Seděla tam jak hromádka neštěstí a nevidoucí zrak upírala na ubíhající vodu. Věděl, jak se asi cítí. Co ale nevěděl, bylo jak jí pomoci. Jistě, dokázal vyslechnout, utišit a poradit, ale v tomhle případě to bylo něco úplně jiného. Absolutně nevěděl, jak utišit někoho, komu téměř před očima zavraždili rodiče. Nemohl jí říct: To bude zase dobré. To by byla ta nejabsurdnější věc, kterou by někdo v takovéhle situaci mohl vyslovit.
„Princezno,“ odhodlal se jí nakonec oslovit a vysvobodit ji od těch trýznivých vzpomínek, které se v jednom kuse hlásili o pozornost. Naštěstí to zabralo. Lemaliel sebou trhla, jakoby ji právě přistihl při něčem nekalém, postavila se a otočila se k potoku zády.
„Rozdělám tábor,“ informovala ho a odešla dál do lesa, aniž by se na něj podívala. Uvědomovala si, že se k němu teď chová nefér, ale momentálně potřebovala být sama a pročistit si hlavu. Nasbírala dřevo a nějaké suché klestí na zátop a za chvilku už se mohla hřát u ohně. Dnes byla neobvykle chladná noc. Po chvilce, která jí přišla jako celá věčnost, se k ní připojil i Ceannaire. „Omlouvám se,“ ozvala se Lemaliel po tíživé chvíli ticha, které nastalo. Ceannaire se k ní sklonil a opřel si hlavu o její levé rameno.
„To je v pořádku. Pokud potřebuješ být sama, odejdu, abys mohla přemýšlet,“ nabídl se ochotně. Lemaliel zakroutila hlavou a objala ho levou rukou kolem krku.
„Zůstaň tady. Samoty si ode dneška užiju víc než dost,“ odpověděla na jeho otázku s pohledem do oranžovožlutých plamenů. „Ne, nebudu sama, dokud ty budeš se mnou,“ dodala po chvíli a přitiskla své rty na jeho pravou žuchvu. Chvíli tak zůstala a vdechovala jeho vůni. Někdo by to nazval pach, ale jí od malička koně voněli. „Jsi a vždy jsi byl můj nejlepší přítel. Ty mě neopustíš viď?!“ Nebyla to otázka, ale spíše konstatování. Ceannaire souhlasně zafrkal.
„Pokud si to nebudeš přát jinak, zůstanu s tebou až do konce svých dní.“ Lemaliel se usmála. Přesně tohle potřebovala slyšet. Ještě chvíli jen seděla a mazlila se s ním, přesně jak to dělávala, když byla malá a pak se zvedla a sundala z něho sedlo, aby mu ulevila. Ze své brašny vyndala jablko, které dala Ceannairovi a sama se pustila do kusu chleba, který si předchozí den večer dala do váčku u pasu. Když se najedla, ještě přihodila do ohně pár polen, vytáhla z brašny deku, kterou ráno spěšně přibalila k těm pár věcem, které si sebou vzala, přikryla se až po bradu, popřála Ceannairovi dobrou noc a položila si hlavu na sedlo, ze kterého si udělala provizorní polštář. Ani si neuvědomila, jak je unavená, když zavřela oči a téměř okamžitě usnula. Ceannaire ji chvíli pozoroval a poté si lehl vedle ní. Ještě dobrých pár minut očima zkoumal okolí, ale poté ho únava také zmohla, těžká víčka se mu zavřela a on upadl do říše snů. Kdyby si uvědomil, že je ze tmy pozorují dvě nebesky modré oči, určitě by tak bezstarostně neusnul.
Komentáře
Přehled komentářů
nebuď zvědavá, budeš brzo stará...musíš si počkat na další díl, jelikož kdybych to řekla, tak by to nebylo zajímavý =oD
...
(Luna, 17. 2. 2010 17:39)tomu se říká stručně vyřčené myšlenky XoD další fakt nevim, kdy bude, jelikož musim do pondělí napsat 20 otázek ze tří předmětů =o/
Krása :o)
(Nyoko, 17. 2. 2010 17:37)Taky souhlasím :o) chtělo by to co nejdřív další dílek...a čí pak jsou ty krásný modrý kukadla? ^^ :o)
P. S.
(Luna, 17. 2. 2010 17:42)