„Go raibh maith Crann na Beatha,“ poděkovala Lemaliel stromu ve starém jazyce, zvedla se a přesunula se k oltáři, na který následně položila svůj ručně dělaný luk. Jakmile se dotkl hladké plochy oltáře, staré rčení, na něm vyřezané, začalo zářit. Lemaliel od toho světla nemohla odtrhnout oči. Připadala si, jako by ji to hypnotizovalo. Po pár vteřinách záře ustala a vedle luku se objevilo pár prutů nejčistšího stříbra, ze kterého byla vyrobena i chrámová brána. Poté opět uslyšela Amtelův hlas.
„Tvá práce je úchvatná,“ pochválil ji. Lemaliel se pod tím komplimentem mírně začervenala. Absolutně nečekala, že by ji mohl chválit sám Otec. Ještě než ale stačila poděkovat, přerušil ji opět jeho hlas. „Ty stříbrné pruty si vezmi. Vyrob z nich hroty na své šípy a meč. Teď běž,“ přikázal jí a pak se jeho hlas úplně ztratil. Lemaliel nevěřila svým uším ani očím. Takových darů od Otce nečekala ani ve svém nejfantastičtějším snu. Už jen fakt, že jí poskytl dřevo na luk, byl překvapující.
„Go raibh maith agat Athair,“ poděkovala mu uctivě, uklonila se a vzala si luk i Otcův dar opatrně do ruky. K jejímu překvapení to stříbro nevážilo ani gram. Všechny ty pruty byly lehké jako ptačí pírko. Když odcházela, zopakovala úklonu u brány stejně jako při příchodu a dala se do scházení schodů. Kápi si pro jistotu nasadila až pod schody. S lehkým srdcem a v trochu euforickém stavu se vydala zpátky do zbrojnice, kde už na ni netrpělivě čekal Tahariel. Seděl na lavici a na nohách měl položený meč, který v jednom kuse nervózně leštil. Leskl se už tak, že ani to nejčistší zrcadlo světa nemělo lepší odraz. Lemaliel se tomu musela usmát.
„Ať do něj nevydřeš díru,“ rýpla si do něj. Tahariel leknutím nadskočil, jak byl zabrán do svých myšlenek.
„U Amtela, koho to sem ďábel poslal,“ odplivl si. Když si uvědomil, kdo ho to tak nehorázně vyděsil, trochu se uklidnil, ale stejně jí chtěl dát menší kázání. Lemaliel se neudržela a začala se smát. Její smích ho úplně odzbrojil. Vztek ho rázem přešel a začal se smát taky. „Ty mě jednou přivedeš do hrobu. Co bys dělala, kdyby to se mnou najednou seklo?“ zeptal se vyčítavě, ale s úsměvem. Lemaliel si setřela slzu smíchu a omluvně se na něj podívala.
„Tak se nezlob. Netušila jsem, že tě takhle vyděsím.“ Tahariel to přešel jen mávnutím ruky.
„Když už jsi zpátky, pojďme vyzkoušet, jak se s tím lukem dá zacházet,“ vybídl ji. Jen souhlasně přikývla a společně se přesunuli na cvičiště, kde právě trénovalo pár vojáků. Mezi nimi i Tessiel - Taharielův syn. Právě ukazoval jednomu z učňů, jak má správně zacházet s mečem. Tahariel si jich nevšímal a pokračoval dál k cvičným terčům. Avšak Lemaliel, když Tessiela spatřila, zastavila se v pohybu a okouzleně jej pozorovala. Jeho černé dlouhé vlasy, sepnuté sponou čechral mírný vánek a pár neposedných pramenů mu spadalo na černo-bílou zdobenou tuniku s modrým lemováním, která zvýrazňovala jeho vypracovanou štíhlou postavu. Už v dětství se do něho zamilovala. Do jeho hlubokých jantarových očí. „No tak. Zapomněla jsi hýbat nohama?“ zavolal na ni Tahariel, který už netrpělivě podupával nohou. Lemaliel se vzápětí vzpamatovala ze své euforie, odtrhla pohled od těch jantarových očí, které ji očarovaly a rozeběhla se k Taharielovi.
Tessiel cítil, že mimo učně je pozorován i někým jiným. Cítil ve tváři ten známý propalující pohled, který ho pronásledoval již od dětství. Nikdy však nezjistil, komu patří. Někdy si říkal, že je paranoidní. Podíval se směrem, odkud si myslel, že pochází. Jediný, kdo tam stál, byla postava zahalená v plášti, která na něj upírala své oči skryté pod kápí. Nevěděl, kdo by to mohl být a když na tu osobu zavolal jeho otec, jeho zvědavost ještě vzrostla. Nevzrušeně vykryl útok jednoho z učňů a dál pozoroval vzdalující se postavu. Připadala mu tak známá, jen si nemohl vzpomenout, koho mu připomíná. Přísahal by, že tu osobu odněkud zná.
Tahariel moc dobře věděl o její tajné lásce k jeho synovi. Už od doby, kdy byli oba malí. Často si spolu hráli. Natropili tolik lumpáren, že nakonec byli s Eventeem, ač neradi, nuceni jim zakázat, aby se spolu stýkali. Nejednou ji pak viděl, jak ho tajně pozoruje při výcviku a o pár let později i v kovárně, když si Tessiel vyrobil svůj první meč. Dělal ale, že o ničem neví. Z přemýšlení ho vytrhla právě příchozí Lemaliel.
„Omlouvám se. Trochu jsem se zamyslela. Můžeme začít?“ zeptala se jakoby nic. Tahariel jen s přikývnutím natáhl ruku, do které mu Lemaliel následně položila svůj luk. Ještě jednou si ho pořádně prohlédl a s uznalým úsměvem se jej chystal vyzkoušet. Když ale chtěl natáhnout tětivu, nehnul s ní ani o píď.
„Asi jsi ji moc utáhla,“ konstatoval nevzrušeně. Se stejným problémem se setkal už mnohokrát. Lemaliel se mírně zamračila.
„To není možné. Ukaž,“ řekla vzápětí a vzala si od něho luk zpět. Vzala za tětivu a zatáhla. Napnula se bez sebemenšího odporu. Copak si z ní Tahariel dělal legraci? „Vždyť to jde krásně,“ nechápavě se na něj zpod kápě podívala. Tahariel jí oplatil stejně nechápavým pohledem. Vždyť s ní nehnul ani o milimetr, i když vynaložil veškerou svou sílu. Zkusil to tedy znovu, ale se stejným výsledkem. Prostě mu to nešlo. Podrbal se na hlavě. Tohle bylo nepochopitelné. Přeci ještě není tak starý.
„Abych byl upřímný, nechápu to,“ rezignoval nakonec. „No, necháme to teď být. Vezmi si tři šípy a vyzkoušej si, jak se ti s ním střílí,“ pobídl ji a sledoval, jak jeden šíp za druhým končí ve středu terčů. „Výborně. Myslím, že zkouška je u konce. Odvedla jsi skvělou práci,“ pochválil ji a oba se poté dali na cestu zpět do zbrojnice. Lemaliel ho však zastavila s tím, že má ještě něco nevyřízeného v kovárně, a tak se vydali opačným směrem, než kterým měli namířeno. Už z dálky je vítal pach železa a ohně. Lendricus zrovna rozfoukával výheň, do které následně vložil skoro hotový meč. Když byl rozžhavený téměř doběla, vyndal ho a začal kout. Až byl s prací spokojen, ponořil ho do studené vody a meč se syčením vychladl. Lendricus byl ve svém oboru mistr nad mistry a v celé Elfské říši nebylo lepšího. Velká, svalnatá, snědá postava připomínala skoro obra. Dlouhé plavé vlasy měl sepnuté sponou, aby mu při práci nepřekážely. Jeho, ač krásný, vzhled působil až hrůzostrašně a měl před ostatními respekt. S kladivem pak působil jako bůh pomsty. Ovšem to byl jen první dojem. Zpod plavých vlasů a vysokého čela se na svět dívaly dvě přívětivé nebesky modré oči.
„Zdravím Lendricusi. Jak se dneska daří?“ zeptala se ho Lemaliel zdvořile. Měla tohohle milého „obra“ se zlatým srdcem ráda. Když si jich Lendricus všiml, zářivě se na ně usmál.
„Daří se mi skvěle. Děkuji za optání,“ odpověděl mile. „Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?“ zeptal se na to a mírně se uklonil. Poté se pozdravil se svým starým známým, Taharielem.
„No tak nech toho. Vždyť víš, že si na tohle nepotrpím,“ pokárala ho s úsměvem. Lendricus se jen laškovně zazubil a pokynul jim, aby vešli.
„Tak co potřebuješ? Určitě jsi nepřišla jen tak na kus řeči,“ zeptal se, když se oba usadili. Lemaliel se po jeho slovech zatvářila dotčeně. „Nebo se mýlím a přišla jsi mi dělat milou společnost?“ pousmál se a lišácky na ni mrknul.
„Ne, máš pravdu. Dnes jsem nepřišla jen na kus řeči,“ usmála se provinile. Poté zpod pláště vyndala čtyři stříbrné pruty, které ve světle plamenů zářily jako hvězdy na obloze a házely po celé kovárně třpytivé odlesky. Oběma jejím společníkům se rozsvítily oči jako malému dítěti, které dostalo novou hračku. „Potřebovala bych tvoji kovárnu na výrobu meče a hrotů na šípy,“ dodala a podala pruty Lendricusovi. Ten si je od ní vzal tak opatrně, jako by se snad měly pod jeho dotekem rozpadnout. Chtěl se zeptat, kde přišla k takovému skvostu, ale Lemaliel mu tu otázku vyčetla z očí a odpověděla mu dřív, než vůbec stačil otevřít pusu. „Otec byl ke mně až příliš štědrý,“ řekla a v duchu znovu děkovala za jeho přízeň. Nevěděla, co by si bez jeho pomoci počala. Sundala si plášť a oblékla si kovářskou zástěru. „Mohu začít?“ zeptala se s úsměvem. Lendricus jí úsměv oplatil a kývl na souhlas.
„Má kovárna je ti kdykoliv k dispozici.“
Lemaliel roztavila pruty a kapalné stříbro poté rozlila do forem. Mezitím, co chladlo a získávalo tak novou pevnou podobu, vyprávěla oběma elfům, jak získala materiál na výrobu tětivy, kterým nebylo nic jiného, než žíně z elfského koně. Pevné, pružné a odolné. Vhodnější materiál už nenašla. Tahariel tomu nemohl uvěřit.
„Jak se ti vlastně povedlo ty žíně od Ceannaira dostat? Je to vůdce královského stáda. Dominantní hřebec. Má svou hrdost, nedal by ti své žíně jen tak,“ nechápal. Říkal to, jakoby snad Lemaliel nevěděla, kdo Ceannaire je a jaké postavení ve stádu má. Pousmála se nad Taharielovou nevěřícností.
„Já také neříkám, že mi je dal jen tak a bez jakýchkoliv protestů. To víte, že měl svojí hlavu. Ale jsme přátelé a já jsem jediná, kdo mu nosí cukr, a také široko daleko jediná, kdo ovládá magii, pokud nepočítám své rodiče,“ vysvětlila jim celou situaci a lišácky na ně mrkla. Oběma to hned došlo a začali se nezřízeně smát.
„No jistě, psychický nátlak a trocha magie udělají své,“ smál se Lendricus. Jak je to jen nemohlo napadnout. Tahle holka je vážně přírodní živel.
„Měli jste ho vidět. Myslím, že se na mě ještě trochu zlobí. Když jsem tam přišla a vysvětlila mu, co potřebuji, okamžitě se zapřel, že to nepřipadá v úvahu, otočil se ke mně zády a odcházel. Když jsem mu ale připomněla, že jsem jediná, kdo mu nosí cukr a kdo si s ním může povídat, okamžitě zkoprněl. Využila jsem jeho momentálního stavu a trošku si pomohla magií, abych získala jeho žíně. Otočil se na mě s lamentováním, ale já už jsem na něj jen z dálky volala, že mu moc děkuju,“ dovyprávěla jim, jak to celé bylo. Lendricus, ještě celý červený od smíchu, se zvedl a pokračoval ve své práci. Lemaliel se zvedla také a podívala se do forem. Stříbro již mělo pevnou strukturu, a tak se dala do výroby meče. Práce jim oběma šla od ruky. Během vyprávění veselých historek, u kterých se všichni tři nasmáli jako nikdy předtím, Lemaliel dobrousila hroty i meč. Nakonec pomocí magie vyrazila do čepele meče stejné symboly, které předtím vyryla na luk. Když ho pak ještě vyleštila, zářil jako samotné slunce. Meč z čistějšího stříbra ještě nikdo neviděl.
„Nádhera,“ vydechla okouzleně a pozorovala svůj odraz v křišťálově čisté čepeli. Lendricus se zastavil v pohybu a společně s Taharielem pozoroval meč s pootevřenou pusou. Krásnější práci za celý svůj život ještě neviděl a to bylo co říct. Úplně mu to vyrazilo dech.
„To je slabé slovo,“ neodpustil si říct Tahariel. Lemaliel se na ně s úsměvem podívala. Věděla, že meč bude skvělý, hlavně díky stříbru, které dostala od Otce. Ale že to dopadne až takhle dobře, o tom se jí ani nezdálo. Hned si vyzkoušela, jak se jí s ním zachází. Lendricus i Tahariel ji okouzleně pozorovali. Vypadala, jakoby tančila. Padl ji do ruky dokonale.
„To je úžasný pocit,“ řekla po chvíli. „Děkuji ti Lendricusi, že jsi mi poskytl svou kovárnu, abych ho mohla vyrobit,“ přišla k němu a radostně ho políbila na tvář, až se její milý „obr“ začervenal.
„To je přeci samozřejmost,“ odpověděl rozpačitě a raději se dál věnoval své práci. Lemaliel si sundala zástěru a oblékla si svůj plášť. Poté, co si nasadila kápi, Lendricusovi ještě jednou poděkovala, rozloučila se s ním a společně s Taharielem se vydala zpátky do zbrojnice, kde ještě dodělala šípy. Díky stříbrným hrotům vypadaly neobyčejně, stejně jako její luk a meč. Když skončila, už se stmívalo. Spokojeně uložila šípy do koženého zdobeného toulce, meč do pochvy a to vše následně i s lukem schovala k mistru do truhly, kterou on sám poté zamkl.
„Nezbývá mi nic jiného, než ti poblahopřát ke zdárnému výcviku. Dnešek byl tečkou za tím vším, čím jsi prošla. A myslím, že se ti vryje do paměti, jako nejkrásnější chvíle z výcviku, stejně jako každému před tebou. I já si po tolika letech ještě pamatuji den, kdy jsem dokončil výrobu svých zbraní,“ řekl s úsměvem při vzpomínce na ten den. „Můžu říct, že po mém synovi jsi mým nejlepším žákem a doufám, že se ti ty znalosti budou někdy hodit,“ dodal spokojeně. Bylo na něm vidět, že se přemáhá, aby se nerozplakal. Skleněné oči a načervenalé tváře ho prozradily. Lemaliel se usmála a objala ho.
„Děkuji ti za tvůj čas Taharieli. A nemusíš se bát, že už mě neuvidíš. Budu sem chodit tak často, až ti polezu na nervy, uvidíš,“ zažertovala, aby ulehčila situaci. „No už budu muset jít. Zítra se tu pro ty věci stavím,“ usmála se. Chtěla ještě něco říct, když v tom uslyšela kroky.
Tall and Improper Blood Stress Symptoms
(AHymnlymnDrone, 9. 10. 2018 6:13)