Amely a Lord Murakumo - 2 část
„Amely?“
„Amely co se stalo?“ Constansie udělala krok dopředu.
„Ne. Stůj!“ zvedla se z postele a couvla. „Nechci vám ublížit.“
„O čem to mluvíš?“ vložil se do toho Raviel.
„Amely…“ přišel k ní blíž. „Patříš k nám do rodiny. Jsi moje jediná a nejmilejší sestřenice a nic, ani to, že je z tebe teď upír nám nemůže zabránit mít tě rádi,“ objal ji. Amely si opřela hlavu o jeho hruď a rozbrečela se.
„Amely. Raviel má pravdu.“ Constansie ji také objala.
„Amely!“ vykřikli oba unisono. To už ale byla pryč. Běžela do stájí k Arrowovi, kde se schovávala asi hodinu, než jí Raviel našel.
„Musíte…Věř mi. Bude to tak lepší…pro nás pro všechny. Půjdu si sbalit pár věcí,“ posmutněle se usmála a odešla. Vzala si nejnutnější věci, pár šatů a vyšla před zámek, kde na ni již čekali všichni včetně tety a Raviela. Podkoní přivedl dva koně. E’clair a Arrowa. Na E’clair dala svoje věci a přistoupila ke Constansii. Ta ji okamžitě objala.
„Musím,“ políbila ji na čelo a rozloučila se s Ravielem a ostatními. U Bernarda se zastavila. „Dej mi na ně pozor Bernardo…spoléhám na tebe,“ políbila ho na tvář a objala. „Mám tě ráda,“ pošeptala mu ještě do ucha a šla ke koním. Přivázala E’clair k Arrowovi a podkoní jí pomohl do sedla. „Opatrujte se. Jednou se možná vrátím,“ nuceně se usmála a pobídla Arrowa do kroku. „Možná…“ vydechla. Na cestě byla celý den, až narazila na vesnici. Když jí projížděla, utkvěly na ní pohledy všech lidí.
„Určitě je z urozeného rodu.“
„Přejete si?“
„Ale to po vás nemohu chtít.“
„Mnohokrát vám děkuji,“ usmála se a vedla E’clair s Arrowem za ním. Měl mohutný dům se stájemi na okraji vesnice. Jeho podkoní od ní koně přebral a zavedl je do stájí.
„Děkuji.“ Šla s úsměvem za ním a vše si s obdivem prohlížela. Zavedl ji do pokoje pro hosty. Byl vskutku nádherný. Velká postel s nebesy, mohutná, zdobená skříň, stůl s krásným křeslem, všude obrazy, svícny a drahé koberce. „To přece nemohu přijmout.“ Užasle se rozhlédla po pokoji.
„Dobře tedy. Ještě jednou vám mnohokrát děkuji.“ Jen to dopověděla, přišla služebná s jejími věcmi.
„Slečno…“ zaklepala služebná.
„Podává se večeře.“
„Jaké je vaše jméno smím-li se ptát?“
„To je krásné jméno. K vám se náramně hodí.“
„Děkuji,“ rozpačitě se usmála. Povídaly si asi další půl hodiny a pak šli všichni spát. Ráno je vzbudila rána, která šla z kuchyně.
Komentáře
Přehled komentářů
jelikož si teďkon musim dopsat fůru sešitů a od pondělka pokračujeme ve psaní písemek, tak nemam čas to přepsat do PC, takže fakt nevim, kdy sem dam pokráčko...^^
*úplně grogy* :)
(Jeanne, 21. 11. 2008 15:23)a kde je jako další? O__o ;) piš piš piš, jen tak dááál ^__^
no nevim...^^
(Luna, 21. 11. 2008 20:03)